Kdysi dávno si mě vyhlédl můj skvělý páníček v útulku. Nějaký čas jsme si, musím říct, žili celkem spokojeně. Občas jsme si trošku dělali naschvály a navzájem se zkoušeli kdo, co vydrží. Což nás oba velmi bavilo. Jednou jsem se urazil já a s páníčkem nepromluvil slovo a naopak jindy (nechápu proč) se urazil páníček a dělal skoro, že mě nezná. Hlavně, když si pro mě jel již poněkolikáté do místního útulku. Jako to dodnes nechápu, proč mě tam pokaždé zavírali? Vždyť já vždycky věděl, kde jsem a kudy se dostat domů. Se je nikdo neprosil, aby mě odchytávali.  Měšťáci jedni!

No, ale jednoho dne si páníček usmyslel, že bych měl něco dělat, abych neměl prý roupy a nechtělo se mi chodit tolik na „rajzy“. Pchá, si myslel, jak nade mnou zvítězí.  A tak jednoho dne si pro mě přišla nějaká holka, že prý budu chodit na cvičák. Chi chi, to byl teda nápad! A taky říkali, že budu běhat nějaké agility, nebo co.

Tak jsme teda k mému velkému nadšení vyrazili na cvičák. Ještě jsem zaslechl, jak páníček té holce radí, že kdybych „náááhodou“ zdrhnul, tak ať nasedne do auta, dojede mě a otevře dveře. Že to je prý spolehlivý způsob, jak mě chytit na útěku. Nejdřív jsme se na cvičáku jen tak seznamovali a já byl na takové té šňůře (stopovačka se tomu myslím říká). Ale moje chvíle měla teprve přijít. Tahle tetka mě ještě tak dobře nezná...  Na stopovačce jsem se choval bezvadně a tak se rozhodla, že mě pustí na volno. A to přišla moje chvíle. Otočil jsem se na patě (jak jsem to tak dobře uměl) a mažu to mega rychlostí k vrátkům ze cvičáku, podbíhám pod brankou a už si to štráduju směrem do města. To si jako myslí, že na MĚ, na takového cestovatele, bude platit nějaké: „Zlatííííí nááááááá..“ Dojela mě autem a já poslušně naskočil… Vždyť se nic tak hrozného nestalo, no ne? 

Takže na příště si na mě vymyslela kliker trénink. Zní to hrozivě, ale znamenalo to spoustu a spoustu pamlsků a dobrot. Takže jsem se rozhodl, že chodit na cvičák nebude asi zas až tak špatné. Pak jsme postupně začali dělat to agility. Učil jsem se překonávat spoustu překážek, pak taky dávat pozor co mi ta moje tetka ukazuje a co mi říká, abych běžel správně. Samozřejmě jsem si občas vybral svoji trasu, abych jí jako ukázal, kdo tomu tady vlastně šéfuje.  Následovala hromada tréninků, soustředění, intenzivek a ve finále i závodů.

Na tréninky a závody jsem se začal těšit. Kolikrát jsem měl doma nastražené uši, kdybych náhodou zaslechl motor jejího auta, abych mohl rychle vyběhnout ze dveří. Občas se mi to i podařilo, že nemusela písknout a já už stál u branky a čekal, až vyrazíme za zábavou. To ale neznamená, že jsem za jinou svojí zábavou nevyrážel i nadále sám. O tom ale později...

Musím, však zmínit náš první oficiální závod v životě. Bylo to v zimě a závodilo se v koňské hale. Koně jsem znal z ranče od páníčka a tak mě ty všemožné pachy vůbec nerozhodily. Ale teta se zdála být nějaká nervózní. Pořád jsem si říkal, čím to je? Pak jsme najednou přišli na řadu. Stáli jsme před startem, teta mi ještě dávala pamlsky, abych se na ní soustředil v tom rušném prostředí. A už jen vidím, jak dobíhá pes před námi do cíle a najednou to přišlo!

..mám borderku zakousnutou v zadnici.

Ta černobílá potvora se mnou odměnila po doběhu. To se mi nemůžete divit, že jsem tyhle černobílé bestie od té doby z duše nenáviděl. I přes tento malý incident jsme odstartovali a dokonce jsme na těchto závodech zaběhli zkoušku LA1 na výborně a umístili jsme se na 1. místě. Teta na mě byla pořádně hrdá a páníček doma taky. Sbírku medailí a pohárků jsme pak celkem úspěšně rozšiřovali a rozšiřovali. Pro mě ale bylo nejdůležitější, že jsme vždycky vyhráli i nějaké ty pamlsky a granulky.. A to byla pak doma vždycky bašta.

I přes to, že jsem měl takovéto vyžití, mi to nedalo a čas od času jsem chytnul zase toulavou. Jednou se mi dokonce přihodilo, že jsem utekl z ranče. Což jsem obvykle nedělával. Ale uprostřed noci jsem zaslechl něco podezřelého, tak jsem to musel jít ven zkontrolovat. Se štěkotem jsem vyrazil do tmy. Najednou jsem ale dostal velkou ránu. Dodneška nevím, co se přesně stalo, jestli jsem dostal ránu od ohradníku nebo od čeho… Každopádně jsem se strašně lekl a s jekotem vyrazil pryč. Naštěstí díky svým cestovatelským schopnostem, po té co jsem se vzpamatoval ze šoku, jsem vyrazil směrem ze Železnice domů do Jičína. Ani nevím, jak dlouho jsem šel, ale najednou jsem byl v Jičíně. Dostal jsem chuť na něco dobrého a tak jsem se zastavil u svého obvyklého obchodu s potravinami, kde mě občas hodné paní prodavačky krmily. Ale bylo ještě moc brzo a nikdo v obchodě nebyl. Lehl jsem si tedy na schody a čekal. No a to byste neuhádli, najednou slyším známý zvuk motoru. A ano, je to moje tetka. To bylo radosti! Taková náhoda… Samozřejmě jsem se pak dozvěděl, že to nebyla zas až taková náhoda. Kamarádka tety, která s námi vždycky jezdila autem na závody, jela kolem toho obchodu a zahlédla mě tam. Tak se pro mě holky vrátily a rovnou jsme vyrazili na závody, na které jsme ten den měli jet.

 No uznejte, nebyl to skvělý život? 

Dovětek té praštěné tetky:

Zlaťule probíhal parkúrem života s naprostou jednoduchostí, noblesou a štěstím. Jak jednou jeden známý poznamenal: „Tohle je prostě největší agiliťák z nás všech.“ Parkúrem mu byl celý svět, překážky zdolával levou zadní a utíkání bylo jeho životním stylem…