Jednoho lednového odpoledne, když byly Sáře dva roky, jsem s ní šla jako obvykle na procházku. Bylo krásné počasí, sluníčko, cca 30 cm sněhu a teplota přes den kolem -10° C. Toho dne jsem se rozhodla, že se vyškrábeme až na vrchol kopce Zebín. Sáru jsem jako vždy měla za městem na volno. Bohužel to byla, jak se později ukázalo, zásadní chyba. Sára mi zdrhla a já pouze z vrcholu kopce viděla na zasněžených stráních tři větší tečky (srnky) a za nima jednu menší tečku (Sáru) jak mizí kamsi směrem k Železnici. Na kopci jsem čekala do noci, kdy již teplota klesala k -20° C. Bohužel se Sára toho dne nevrátila.

Začala tedy pátrací akce. Po celém Jičíně a okolí jsme vylepovali plakátky, obvolávali jsme veteriny, útulky a myslivce. Objížděli jsme okolí, vyptávali jsme se lidí a snažili jsme se najít alespoň nějakou stopu. Po třech dnech, kdy v noci klesaly teploty pod -20° C, jsme pomalu ztráceli naději. V tom mi zazvonil telefon a ozval se mladý hoch, že za Jičínem v zahrádkách viděl běžet bígla a vyrazil tedy na kole za nim. V tu chvíli nám svitla naděje... Jela jsem autem k místu, kde bígla zahlédl. Ve chvíli, kdy jsem tam však dorazila, mi zvoní telefon znovu a kluk mi říká, že bígl zaběhl do zahrady u domu u koupaliště a tak že za nim zavřel branku, aby nemohl utéci. V tu chvíli mi docvaklo, že jsme honili bígla, který v tom domě u koupaliště bydlí...

Další den jsme si již říkali, že Sárunka už není a pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že pět mrazivých nocí nemohla venku přežít. Když zazvonil opět telefon (šestý den od jejího zmizení) už jsem ani nevěřila, že paní na druhém konci mluví opravdu o naší Sáře. Až když řekla, že číslo na které volá, neviděla na plakátku, ale že ho našla na druhé straně obojku, jsem opravdu měla jistotu. Sára, která vždy doma ležela namáčknutá na kamna, přežila pět mrazivých dní a nocí venku.

Ano je to opravdu pes, který něco vydrží :-)