Celé Sářino mládí jsme se rozhodovali, zda jí necháme nakrýt a budeme mít štěňátka nebo ne. Když jí bylo pět let, řekli jsme si buď teď a nebo už nikdy. Shodou okolností jsme v té době poznali známého, který měl bígla psa. Slovo dalo slovo a jednoho dne jsme jeli se Sárunkou za ženichem Timem.

Narodilo se nám pět štěňátek. Bohužel jediného pejska se nám nepodařilo rozdýchat. Zbyly tedy čtyři krásné holky. Snažila jsem se jim najít domov u známých, abych věděla, že se budou mít dobře. Kofinku si vzal můj kamarád. Sáru 2 moje spolužačka ze střední a Eiminku (později přejmenovanou také na Sáru) si vzali známí známého.. No a ta nejmenší chudinka Indy prostě musela zůstat u nás. To nešlo jinak.

Když byly Indy tři měsíce, rozhodla jsem se s ní zajít na cvičák do kurzu základní poslušnosti. A to hlavně z důvodu, aby se trochu osamostatnila. Tím, že zůstala u svojí mamky Sáry, byla naprosto nesamostatná. Cviky zvládala v pohodě, vše vlastně jen opakovala po Sáře. Ale pokud jsem s ní byla někde sama bez Sáry, byla z toho strašně rozhozená.

Už na kurzech základní poslušnosti jsem pokukovala po těch bláznech, kteří tam pobíhali kolem překážek a snažili se svoje psiska navigovat po parkuru. V té době už jsem z internetu věděla, že existuje něco jako agility a tak když se naše instruktorka na konci kurzu zeptala, jestli by to chtěl někdo z nás vyzkoušt, nebylo o čem přemýšlet...

A tak jsme se s Indy dostali k agility.