Po té, co jsme s Indy prošly kurzem poslušnosti pro štěňátka u nás na cvičáku, jsem se díky naší instruktorce Renatě rozhodla, že zkusím agility. Začátky nebyly zcela jednoduché. Přeci jen bígl je bígl a člověku trochu trvá než přijde na to, jak na něj ;-)

Indy poměrně brzo zvládala všechny překážky (kromě slalomu - s tím jsme se trápily hodně dlouho a dodnes provedení slalomu na závodech není uplně ideální...), ale Indy neměla ten správný "drive", jak se dnes tak často říká. Jak jsem později zjistila, bylo to samozřejmě motivací. I přes to se nám vlastně na prvních našich závodech v neoficiálním běhu štěňat podařilo získat 3.místo. Což nás nakoplo k dalšímu trénování.

Postupem času se nám podařilo zapracovat na rychlosti, kdy jsme se v tréninku vrátily k odměňování v průběhu tréninkového parkuru v tu chvíli, když Indy zrychlila a nebo provedla nějaký prvek výborně. Indy opravdu zrychlila. A zrychlila i na závodech. Dostaly jsme se i na postupku přes 5 m/s (v jumpu). Pak nastal další problém, který vlastně řešíme dodnes. Jak motivovat bígla na závodech, když bíglík moc dobře ví, že na závodech odměna přijde až na konci parkuru po cca 20 překážkách? Proč tedy má poslouchat a rychle běžet na správnou překážku 1 - 20 a ne jen na posledních 5-ti překážkách? Nebo ještě lépe třeba po překážce č. 10 mazat rovnou do cíle? Vždyť tam je přeci ta lákavá odměna... Začaly jsme tedy "trénovat" na závodech. Už ani nespočítám naše schválně provedné disky, kdy jsme třeba schválně končily na druhé straně parkuru. Zajely jsme si i na pár neoficiálek, kde jsem se s pořadateli dohodla, že se schválně diskneme a jen si tam zatrénujeme... I to hodně pomohlo.

Dnes už u nás na cvičáku předávám své zkušenosti dalším začátečníkům, kteří si chtějí agility jen zkusit a třeba mu jednou propadnou, tak jako já.