Na jedné z psích diskuzí jsem našla zajímavý článek o "naučené bezmocnosti", který se zabývá především koňmi. Ale jak je v článku napsáno, může se naučená bezmocnost týkat jakéhokoliv zvířete vč. člověka. (Ano, člověk je taky zvíře, ale je to jediné zvíře, které si myslí, že zvířetem není. Věděli jste třeba, že rozdíl mezi člověkem a šimpanzem bonobo je cca 1% /někde jsem četla dokonce jen 0,6%/ genetické výbavy? A že je větší rozdíl mezi orangutanem a šimpanzem než mezi šimpanzem a člověkem? ...ale to je na jiný článek, třeba někdy příště...)

Když jsem si povídání o naučené bezmocnosti přečetla asi po třetí, nedalo mi to a rozhodla jsem se dát sem odkaz. Pokud si totiž místo slova kůň dáte slovo pes, místo horseman nebo jezdec si domyslíte psovod, místo ostruhy, ostré uzdění, pomocné otěže vložíte slova ostnáč nebo elektrický obojek, rázem jste v "našem" kynologickém světě. A nebuďme naivní - nejen ve sportovní kynologii, ale bohužel dnes už i v agility. V takovém agility, kde výkon jde nad zdraví psa, kdy je pes nucen podávat vrcholový výkon ledaskdy i přes zranění/bolest (v horším případě o kterém/které psovod ví)... V tomto článku je přesně popsáno, proč se takový pes svému psovodovi (nějak sem nejde napsat "páníčkovi") nevzepře a nezaútočí na něj nebo případně neuteče pryč.